Naše cesta - díl třetí - SVOBODNĚ a SEBEŘÍZENĚ

Psal se školní rok 2020/21 a čtyři z našich dětí byly zapsané v režimu individuálního vzdělávání. Nejstarší syn v deváté třídě, dcera v sedmé, syn ve druhé a dcerka jako předškolačka.

Měli jsme za sebou prodej domu a stěhování. Bydleli jsme tou dobou na Vysočině ve dvougeneračním domě společně s mou mámou, babičkou dětí.

Babička je učitelka ZŠ v důchodu a tak pro ni vzdělávání dětí doma bylo víceméně nepochopitelné. U nejstaršího syna to vzhledem k jeho problémům v ZŠ ještě tak nějak chápala, ale u ostatních dětí nám stále opakovala, že potřebují kolektiv, kamarády a hlavně někoho, kdo je bude učit, jinak budou přece úplně blbé.

Rozhodli jsme se tedy pro částečný kompromis a třem z dětí (syn druhá třída a dcerky předškolačka a čtyřletá) jsme domluvili docházku do alternativní školy a klubíku. Dvě nejstarší děti měly možnost účastnit se online výuky a měli k dispozici online portál s materiály pro studenty, protože kmenovou školu jsme neměnili, všechny děti byly i nadále zapsané v individuálním vzdělávání.

Do školy a klubíku docházely děti ze začátku pondělí až pátek. Víceméně takhle zvládli první dva nebo tři měsíce, postupně se jim ale stálé častěji nikam nechtělo. Buď chtěli ten den dělat něco jiného, nebo se jim prostě jen nechtělo vstávat, a tak čím dál častěji padal požadavek zůstat doma. To dost těžce nesla babička, stále nám opakovala, že když jsou tam děti přihlášené tak tam prostě chodit musí a že se přece nemůžeme řídit podle toho, co děti chtějí. Doma se přece nic nenaučí a co z nich pak vyroste. Do toho všeho se ještě začal míchat covid a vládní opatření, která zavírala školy, nutila dětem roušky a žádala denní štourání v nose. A jako by toho nebylo málo zjistila jsem, že jsem posedmé těhotná.

Bylo to dost psychicky i fyzicky náročné, ale díky tomu, že mám po boku toho nejúžasnějšího muže a děti tím pádem toho nej tatínka, jsme to vše nějak ustáli a zvládli.

Těsně před novým rokem jsme podepsali smlouvu na koupi velkého domu na okraji menšího města v srdci Vysočiny a na přelomu února a března jsme se stěhovali.

Po přestěhování to bylo do školy a klubíku necelou půl hodinu autem a tak jsme se nejdříve domluvili, že děti budou jezdit jen jednou týdně, ale nakonec jsme v dubnu docházku ukončili úplně. Dětem se kolikrát nechtělo ani jednou v týdnu a já jsem těhotná moc cesty autem nedávala.

Deti si ve škole a klubíku našly kamarády, se kterými se poté potkávaly buď u nás nebo jsme s nimi někam vyráželi. S některými se vídají dodnes.

Nejstarší syn během toho všeho úspěšně zvládl přijímačky na SŠ obor IT, kterou si zvolil a čekalo nás tak jen nějak se všemi školou povinnými dětmi úspěšně zakončit školní rok.

Požadavky kmenové školy byly dost striktně nalajnované a termíny byly nekompromisní. Bylo dost psychicky náročné sledovat, jestli náhodou v onlinu nepřibyl nějaký úkol, zda máme vše odevzdane dle požadavků a včas. Párkrát se nám tak stalo, že jsme zapomněli úkol vložit, úkolu si nevšimli, nebo jsme ho nestihli vložit v termínu. Poté, co nám přišlo mailem upozornění, že nám může být individuální vzdělávání ukončeno pro neplnění podmínek jsem se rozhodla, že takhle už to dál nezvládnu a ani nechci.

Po poradě s manželem a dětmi jsem napsala do školy, která nabízela portfoliové přezkoušení a ztotožňovala se s myšlenkou svobodného a sebeřízeného vzdělávání. Tato škola nás od září přijala a nám tím započala naše cesta svobody a sebeřízení.