Díl sedmý - "Štěstí je stav, ve kterém člověk dělá to, co miluje, a miluje to, co dělá." Jaroslav Dušek

Nejen díky unscholingu ale i díky tomu, že jsme začali naše životy opravdu žít jsem zjistila, že sny je možné nejen snít, ale i žít.  A tak žijeme a prožívame společně každý okamžik a užíváme si život ve všech jeho krásách a rozměrech.

Prázdniny 2023 a vlastně i celý začátek roku 2023, byly dost náročné. 

Jezdili jsme i s dětmi několikrát týdně za babičkou do nemocnice, přes sto kilometrů tam a přes sto zpět. Bohužel i přes špičkovou péči velké pražské nemocnice a veškerou snahu lékařů se léčba nedařila a my se pomalu připravovali na nejhorší. Když nám lékaři řekli, ať se přijdeme rozloučit, přijeli jsme celá rodina, včetně všech dětí a nemocnice nám umožnila přivézt i babiččiny kočičky, za což ji patří obrovský dík. Další týdny a měsíce byli dost náročné, ve víru silných emocí jsme se prokousávali zařizováním a přípravou všeho potřebného. Jezdili jsme opět několikrát týdně přes sto kilometrů tam a přes sto zpět.

Bohužel se tyhle cesty, kdy jsme se v noci vraceli totálně vyčerpaní, staly osudným našemu kocourovi, kterého jsme ten večer zapomněli venku. V noci se přihnala obrovská bouřka a on se ve strachu snažil vrátit lítačkou zpět domů, zůstal zaklíněný a ráno, když jsme ho našli, už mu nebylo pomoci. To, že se to stalo na narozeniny našeho nejmladšího, byla pro mě ta poslední pomyslná kapka. Během těch dvou let, co jsme tu žili jsme tu přišli o několik kočiček, které zmizely bezestopy a nikdy jsme je už nenašli. Omlouvala jsem si to v duchu tím, že byly starší a možná cítily, že se blíží konec a chtěli ho prožít někde v klidu a podobně, ale teď vím, že  to byla jen zástěřka pro mysl.

Nebyla jsem v tom domě nikdy spokojená. Už při první prohlídce to nebylo ono. , Byl to pro mě jen další dům, který jsme viděli. Jenže manžel byl z toho domu nadšený a realitní makléř byl ochotný vyjednat nám docela slušnou slevu. A další věc byla, že jsme potřebovali tehdy vyřešit vlastní bydlení celkem rychle, protože jsem chtěla nejmladšího porodit opět v klidu a bezpečí domova. A také byl ze všech domů, které jsme viděli, tenhle v nejlepším stavu a ihned k nastěhování. Takže bylo víceméně rozhodnuto. Nastěhovali jsme se na jaře a v létě se tu nejmladší narodil, ale byl to úplně jiný porod, než ten předchozí domácí v původním domě. Teprve teď, při pohledu zpět, mi to vše dává smysl a vše do sebe zapadlo, co se okolností porodu a sžívání s nejmladším a tak podobně týče. Už těhotenství bylo neplánované a vše kolem dost divoké a emotivní a i samotný porod byl v podobném duchu. (viz. porodní příběh). Nejmladší byl mnohdy náročné miminko a během těch dvou let, které jsme tu strávili mě x-krát napadlo, zda to bylo opravdu dobré rozhodnutí a co by bylo kdyby.

Plánovali jsme zde i podnikání - kavárnu s dětským koutkem, hernu s virtuální realitou, ale vše do čeho jsem se tady s nadšením pouštěla a hledala v tom smysl a štěstí mi přestalo během krátké doby vždycky dávat smysl a opustila mě energie a nadšení na realizaci.  Povětšinou se tak všechny naše sny a plány rozsypaly mávnutím proutku jak domečky z karet. Jenže manžel i zbytek rodiny vypadali, že jsou tu spokojeni a šťastní. To bylo asi jediné, co mě tu drželo nad vodou – šťastná rodina. A tak jsem se snažila, krom občasných emotivních výkyvů, nedávat najevo nespokojenost, přizpůsobit se a neřešit to.

Teď jsem ale věděla, že tady už dál žít nedokážu. Nechci. Že musím opravdu pryč. Bouřlivé emoce toho rána mi dodaly sílu jít a říct zbytku rodiny, že tady už dál žít nedokážu. Emoce byly natolik silné, že jsem věděla, že teď mě nic nezastaví, i kdybych odsud měla utéct sama. Po bouřlivé debatě bylo rozhodnuto, manžel i děti byly otevření hledání jiného domova, a tak se začal plnit můj sen, ale to jsem tehdy ještě nevěděla.

Už během toho, co jsme tu bydleli, jsem tak nějak průběžně, spíš pravidelně prohlížela inzeráty na prodeje domů. Natrefila jsem na několik zajímavých domů v zajímavých lokalitách – třeba blízko domškolácké komunity, bývalý penzion v horách, nebo velký dům s možností podnikání a tak podobně. Ale jeden jsem měla nevědomky vyhlédnutý už déle. Byla to skorosamota  s velkým pozemkem a příjezdem lemovaným břízami, prostě jako z pohádky. Vracela jsem se k němu s padající cenou v inzerátu stále časteji.

Nastal den D a vyrazili jsme na prohlídku. Bylo to místo které okamžitě nadchlo i děti. Velký dům, obrovská zahrada a kousek lesa. Dům byl ucházejícím stavu.  Oproti domu, kde jsme bydleli doteď měl nějaké nedostatky, ale byl víceméně okamžitě obyvatelný.

Ještě na konci prázdnin 2023 jsme podepisovali rezervaci a na začátku října přebírali náš nový DOMOV.

Teprve tady mi došlo, jak moc mě to v původním domě všechno doslova drtilo. Po více než dvou letech jsem se konečně dostala do nějaké rovnováhy nebo jak to popsat a naplno se sžila s nejmladším. Vymizely i pocity, co by bylo kdyby. Věděla jsem najednou, že to tak mělo být a vše je takhle v pořádku. Tady bylo místo, kde člověk cítil něco nepopsatelné. Směsici lásky, štěstí, klidu, vnitřní rovnováhy. Bylo jedno jestli svítí slunce, fouká vítr nebo prší. Pořád tu byl ten nepopsatelný pocit, pocit domova. Bylo pravda i pár okamžiků, kdy nám zatrnulo, třeba když jsme málem vyhořeli (špatný kotel po původních majitelích) nebo objev kuny ve střeše a obří skládky bůhví čeho v zarostlé části zahrady. Ale ať se tu dělo cokoli, nejen to napohled hezké, bylo to vždycky s nějakým vnitřním pocitem, že to tak má být a nějak to vždycky společně zvládneme.

Školní rok 2023/24 se tak nesl hlavně v duchu stěhování, oprav, úprav a podobně, ale našli jsme si i čas na sebe navzájem. Jako rodina jsme opět žili unschoolingem a užívali si život ve všch jeho krásách a rozměrech.

Nejstarší syn úspěšně proplul třetím ročníkem IT studia. Začal si dělat řidičský průkaz a mimo jiné se také umístil na ekonomické olympiádě, kde úspěšně reprezentoval školu až do krajského kola.

Nejstarší dcera také úspěšně proplula prvním ročníkem umělecké SŠ. Z jejich třídy se stala fajn parta. Zúčastnila se několika akcí, kde reprezentovala školu a ve volném čase se věnovala tomu, co jí baví - tvoření, kresbě a malbě. Pokračovala ve tvorbě scénografie a našla novou zálibu v malování na obličej.

Naši školáci také každý úspěšně propluli školním rokem. Účastnili se opět setkávání domškoláků v blízkém městě na různá témata. Chodili na kroužky. Holky na fly (gymnastika na šálách), balet, keramiku, výtvarku a šití. S fly a baletem dostaly holky možnost závěrečného vystoupení v divadle, a protože se rozhodly zůčastnit, naskytla se jim možnost zažít jaké to je vystupovat před obrovským publikem. Syn chodil na keramiku, výtvarku a šachy.

Nejmladší dva synové tak nějak proplouvali společně s námi novým domovem a vším kolem.

Na začátku školního roku jsme také společně s dětmi zachránili pětici maličkých koťátek, která se k nám dostala do dočasné péče. Krmili jsme je po třech hodinách z lahviček, masírovali bříška a věřili, že to společně zvládneme. Koťátka jsme si zamilovali natolik, že jsme se jich nedokázali vzdát a tak se naše rodina rozrostla o pětici úžasných vděčných společníků.

Na podzim jsme si také k naší Labradorce pořídili dvě štěňata pasteveckého plemene Tornjak.

Díky tomu všemu utekl školní rok opět rychlostí blesku. Všichni školáci ho úspěšně uzavřeli a mířili jsme vstříc "prázdninám" a hlavně novým zítřkům.