Dvě nejstarší děti tedy nastoupily klasicky do mateřské školy. Syn od čtyř a dcera od tří let. Mateřskou školu jsme vybrali shodou náhod církevní (ač sami věřící nejsme) a zvolili jsme myslím dobře. Dospělí se tam k dětem se chovali opravdu srdečně a brali je takové jaké jsou.. První rok měli obě děti úžasnou paní učitelku, se kterou si oba moc rozuměli a zvládali docházku víceméně bez problémů. Jen syn měl trochu problém začlenit se do kolektivu. 

Další rok přešel syn do vyšší třídy, protože byl předškolák a začaly první výraznější problémy. Kromě toho, že měl stále problém začlenit se do kolektivu, se u něj začaly se objevovat záchvaty vzteku a agrese. Například, když jiné dítě prošlo kolem jeho věže z kostek aniž by se jí dotklo a věž spadla chtěl se s dotyčným hned prát. Měl také problém spolupracovat a soustředit se na předškolní činnosti tak, jak se po něm požadovalo. Absolvovali jsme tehdy na doporučení MŠ vyšetření v PPP a bylo nám oznámeno podezření na ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Ve spolupráci s MŠ se nám podařilo zvládnout agresivní výbuchy. Hodně pomohlo, když ředitelka MŠ tehdy navrhla, abych se synem docházela každý den na dvě hodiny dopoledne jako "asistent pedagoga". Díky tomu, řekla bych, syn zvládl předškolní rok v MŠ celkem v pohodě a čekal ho tak nástup do klasické vesnické ZŠ. 

Do první třídy šel s posudkem z PPP - podezření na ADHD a s posouzením školní zralosti, jako hraničně zralý. Se ZŠ jsme před nástupem opravdu poctivě komunikovali a dokládali vše potřebné ohledně ADHD atp. Nebyli jsme si jisti, zda nedat synovi odklad školní docházky, ale v ZŠ nás ujišťovali, že s dětmi s ADHD mají bohaté zkušenosti a vědí jak s nimi pracovat, a že vše bude v pořádku a syn to ve škole zvládne. 

Obrovské rozčarování nastalo ani ne po dvou měsících od synova nástupu do první třídy. Pomalu se hromadily školou nezvládnuté a neřešené problémy.  Vše vygradovalo, když jsem jednoho dne šla syna ze školy vyzvednout. Vešla jsem do třídy. Syn seděl plačící pod lavicí a klepal se strachem. Nad ním stál ředitel a řval?! Když jsem se ředitele zeptala, co se stalo a proč na syna křičí odsekl mi, že syn opět odmítl pracovat a vyplázl jazyk na paní učitelku a odvedl si nás do ředitelný, Cestou jsem trochu uklidnila syna. V ředitelně se mi syn posadil na klín a ředitel začal řešit, co budeme dělat. Velmi nevybíravě mi oznámil, že syna ve škole nechce, ať si ho vrátíme třeba zpět do MŠ, že je absolutně nezvladatelný. Podotýkám, že to vše před synem, který mi seděl na klíně!!!  

Syn do této školy už nešel. Domluvili jsme se, že zůstane doma a dostane učení domů a řešili jsme co dál. Po cca dvou týdnech se mi podařilo vyjednat přestup na speciální ZŠ do malého a přátelského kolektivu. Vybavuji si, jak při jednání s paní ředitelkou ze speciální ZŠ, syn po zjištění, že se jedná o ředitelku školy vlezl pod stůl a klepal se strachy. Paní ředitelce jsme tehdy vysvětlili důvod synova chování, byla moc fajn a na syna nijak netlačila. Ten se nakonec osmělil a z pod stolu vylezl a vše proběhlo v přátelském duchu. Bohužel incident s ředitelem vesnické ZŠ se velmi podepsal na synově psychice. Kromě obrovského strachu ze školního prostředí se začal v noci počůrávat a měl noční děsy. Trvalo skoro celou první třídu než se to trochu srovnalo. Ve speciální ZŠ tehdy navrhli zda bychom neuvažovali o medikaci pro syna, vyzkoušeli jsme tedy po poradě s odbornou lékařkou Ritalin, ale po ani ne měsíci jsme jej opět po poradě s odbornou lékařkou, vsadili. Synovi neseděl, byl po něm neskutečně naspeedovaný a ještě třeba v jednu ráno mi běhal po domě s očima jak baterky a nemohl usnout. Ve škole potom během dopoledne odmítal pracovat a pospával. Další medikaci jsme odmítli a díky vstřícnému přístupu speciální ZŠ a úžasné paní učitelce, která své žáky měla opravdu srdečně ráda a brala je takové jací jsou, se nám to nějak povedlo zvládnout. Syn na speciální ZŠ úspěšně zvládl první i druhou třídu, dle vzdělávacího programu pro klasickou ZŠ. 

Problém nastal před nástupem do třetí třídy, synova paní učitelka odcházela na mateřskou dovolenou a my řešili co dál. Uvažovali jsme zda pokračovat ve speciální ZŠ s jinou paní učitelkou a ve větším kolektivu vzniklém spojením dvou tříd, nebo zda jít do malotřídní ZŠ, kam by do první třídy nastoupila i jeho sestra. 

Nakonec jsme zvolili malotřídní ZŠ. Přestup proběhl hladce, syn měl sice zase problém se začleněním do kolektivu, ale nebylo to díky přítomnosti sestry tak výrazné. V ZŠ nám opět navrhli, zda nechceme zkusit medikaci, vyzkoušeli jsme to tehdy opět velmi krátce, protože opět neseděla, Nakonec paní ředitelku malotřídní ZŠ napadlo, že zkusime vyřídit papíry na asistenta pedagoga. Syn měl tedy od čtvrté do páté třídě asistentku. Paní asistentka byla srdečná, měla syna opravdu ráda a brala ho takového jaký je. Syn si s ní také dobře rozuměl, takže to ve škole celkem zvládal. 

Bohužel malotřídní ZŠ byla jen do páté třídy a tak další problém nastal s nástupem do šesté třídy a přestupem na velkou ZŠ. S ředitelem ZŠ jsme komunikovali my i paní ředitelka malotřídní ZŠ. Vyřídili jsme opět dokumenty potřebné pro asistenta pedagoga. Asistentka byla na velké ZŠ jedna, pro dvě děti ve třídě. Syn měl opět problém začlenit se do kolektivu. Bohužel nová asistentka si se synem vůbec nerozuměla, místo, aby ho podpořila a byla tam pro něj, když potřeboval, hledala v jeho jednání jen to špatné a šla mnohdy spíš proti němu. Jednou z posledních kapek bylo, když syna obvinila, že lže. Došlo k incidentu, kdy syn našel v tašce prasklý a rozlitý jogurt, který v rámci nějakého programu zdraví do škol dostali. Naštval se a v afektu hodil s kelímkem přes třídu směrem do koše. Kus jogurtu se bohužel rozpláclo na zeď. Syn, ale místo úklidu utekl na WC, jogurt mu totiž v tašce vytekl na nový mobil a on se bál, že bude zničený. Na WC se pokoušel telefon vyčistit a zprovoznit. Když se mu to jakš takš povedlo rozhodl se funkčnost vyzkoušet zapnutím hry. V ten moment na WC vrazila rozlícená asistentka. Syn se ji snažil vysvětlit, že zkouší funkčnost telefonu. Ona to však odmítla pochopit a pojala to tak, že, místo úklidu utekl a hraje hry na mobilu a obvinila ho, že ji lže! A obratem nám to napsala do emailu.Věděli jsme, že syn nemá důvod lhát. 

V malotřídní ZŠ nám několikrát paní asistentka říkala, že vždy, když potřebovala znát pravdu, ptala se syna a on ji pokaždé řekl, co a jak se stalo i jaký podíl na tom měl případně on. Doma taktéž neměl nikdy důvod neříkat pravdu. Proto jsme syna po návratu ze školy vyzpovídali a paní asistence oponovali. Bohužel tímto incidentem již byla pro syna nenávratně narušena vzájemná důvěra s asistentkou. Mimo to, se někdy v té době, povedlo synovým spolužákům ho tak vyprovokovat, že na jednoho z nich vztáhl ruku a dal mu páskem. Velmi dlouho syna provokovali, protože věděli, že je jiný a on to pak již nezvládl a jednal v afektu. Ředitel školy byl sice vstřícný a snažil se vše řešit, ale problémy se jen stupňovaly. Incidenty nakonec vygradovaly důtkou třídního učitele, kterou mi syn přinesl paradoxně na své narozeniny. To byla opravdu pomyslná poslední kapka.

Domácí vzdělávání jsme zvažovali už nějakou dobu, ale báli jsme se. Měla jsem strach, že s batoletem a dalšími sourozenci se synovi nezvládnu věnovat, tak jak bude potřebovat Během synovi školní docházky se nám totiž narodily další tři děti. I přesto jsem nakonec zvedla telefon a zavolala do školy, kde měli s domácím vzděláváním zkušenosti, a domluvíla se, že nás od září vezmou. Ředitel na původní škole byl ochoten dva zbývající měsíce případně také synovi domškoláctví umožňit, ale nakonec zvládl syn šestou třídu dochodit klasicky a v individuálním vzdělávání byl až od sedmé třídy. 

Hodně nám tehdy v rozhodování pomohlo zvědomit si čeho se vlastně bojíme. Po zjištění, že nejvíce toho, že to syn nezvládne, ale že vlastně nejhorší, co se může stát je, že si sedmou třídu bude muset zopakovat na denní docházce, se nic nestane, bylo rozhodnuto.